Já si vzpomínám, jak jsem se vždycky těšila, až budu bydlet sama. Tedy ne úplně sama, ale úplně jsem si představovala domácnost, jak to budu mít s partnerem a potom také až budeme mít spolu dítě. Bylo mi asi šestnáct anebo sedmnáct let, ale ještě jsem žádného partnera samozřejmě neměla, i když ano, moje kamarádky už měly partnera i v mém věku, ale já jsem tohle nějak moc nestála, tedy spíše možná jsem o to stála, ale vždycky jsem chtěla mít někoho opravdu takového, který stojí za to. Ne jenom tak obyčejného kluka anebo někoho jenom, abych mohla říct, že mám partnera a že s někým chodím.
Později, když jsem byla starší, tak už jsem si všechno malovala dopředu. Malovala jsem si opravdu krásnou a růžovou budoucnost, chtěla jsem mít opravdu krásnou domácnost. Představovala jsem si, že to všechno o mně bude růžové a bílé, možná nějaké černé doplňky. Takhle jsem si to vždycky představovala. A vždy, když jsem tohle řekla své mamince, tak ona se mi smála, že prý až budu mít partnera, že on určitě na tohle nepřistoupí, abych měla doma všechno růžové. No, abych vám řekla pravdu, tak když jsem potom si už konečně našla partnera a po dvou letech jsme šli spolu bydlet a měli jsme společnou domácnost, tak partner mi řekl, ať ložnici si udělám podle sebe.
Samozřejmě, že ložnice byla úplně celá růžová. Když tohle partner uviděl, když potom přijel ze služební cesty, tak stál v ložnici jenom s otevřenou pusou. Nemohl tomu vůbec uvěřit. Opravdu nevěděl, že udělám takhle extrémně růžovou a výraznou ložnici. Nakonec se ale partner smál a řekl, že mu to vůbec nevadí, že je rád. On si zase udělal pracovnu a obývací pokoj podle svého. Myslím si, že takhle, když se partneři vždycky dohodnou, tak je to prima. A jak to máte s domácností vy? Dohodli jste se na všem anebo už jste se hádali?